Patříme na Východ nebo na Západ? To si musíme určit my sami.

Zamyšlení nad tím, co se povedlo a co nepovedlo po roce 1989. Jak na tom jsme, možná víme. Kam ale chceme pokračovat? Přikloníme se k Východu nebo k Západu?

Je načase, abychom se rozhodli, kam opravdu chceme patřit. Zda k západním státům, které sice nejsou bez chyby, ale ve kterých má úcta k právu a občanská společnost stálé a důstojné místo, nebo zda se vydáme cestou, která v podstatě vede tam, odkud jsme po roce 1989 tak rychle utíkali.

Konec dějin nenastal

Po roce 1989 nenastal konec dějin, jak jej očekával Francis Fukuyama. Skončila sice studená válka, padla Berlínská zeď a vydali jsme se na cestu zpět do Evropy, ale běh světa tím rozhodně neskončil. Po více než čtyřicet let jsme z donucení patřili do Východního bloku, ve kterém jsme čím dál tím více zaostávali za svobodným světem. Nikoli pouze ekonomickým výkonem, ale i v různých jiných (mnohem zásadnějších) aspektech.

Po sametové revoluci se nám otevřely možnosti, o kterých jsme tak dlouho snili. Bohužel už samotné začátky našeho transformačního procesu byly doprovázeny většími či menšími chybami. Již tehdy před nimi někteří lidé varovali a zpětně je vidí skoro všichni, kdo je vidět chtějí.

Postupem času z mnohých lidí vyprchalo nadšení, které vystřídalo zklamání a často i frustrace. Teze, že pokud člověk poctivě pracuje, časem se zákonitě dostaví odměna za výsledky jeho píle, byla mnohdy konfrontována s očividnou nespravedlností, křivdami a nekalostmi, které nebyly nikdy potrestány.

Bohužel, často zcela chybně zaznívalo a zaznívá, že pravidla jsou tu přece od toho, aby se porušovala.

Společnost sužovaná desetiletími nadvlády totalitního režimu si prošla etapou neřízeného vývoje, pro který se vžilo označení divoký kapitalismus devadesátých let. Došlo k flagrantnímu porušování pravidel, jejichž dodržování je nutnou podmínkou fungování svobodné společnosti. Bohužel, často zcela chybně zaznívalo a zaznívá, že pravidla jsou tu přece od toho, aby se porušovala.

Zapomenout znamená nutnost opakovat

Po dvaceti pěti letech od pádu Železné opony již mnozí zapomněli na negativa, která nám před listopadem ´89 připadala jako nesnesitelná. Nyní stojíme na významném rozcestí: zapomínáme, jak špatné to bylo před revolucí, ale v živé paměti zároveň máme problémy, která s sebou přinesla ne zcela zvládnutá ekonomická transformace.

Zásadní pozitiva, kterých se během ní podařilo dosáhnout, nám však mnohdy připadají jako samozřejmost. Životní úroveň významně vzrostla, právní stát funguje zásadně lépe, smíme cestovat a vstoupili jsme do NATO a Evropské unie. Naše země se však v těchto společenstvích dobrovolně stala členem, na kterého spíše není spolehnutí a který mezi ostatními není moc populární.

Kam chceme patřit?

Je načase, abychom se rozhodli, kam opravdu chceme patřit. Zda k západním státům, které sice nejsou bez chyby, ale ve kterých má úcta k právu a občanská společnost stálé a důstojné místo, nebo zda se vydáme cestou, která v podstatě vede tam, odkud jsme po roce 1989 tak rychle utíkali.

Ačkoli se při pročítání internetových diskusí, různých webů (Sputnik, Protiproud apod.), televizních zpráv (RT) a bohužel i z vyjádření mnohých našich politiků může zdát, že tzv. ruská karta by dnes mohla být naším trumfem, pravý opak je pravdou. Zkušenosti z takového partnerství již přeci máme.

Lidé, kteří omlouvají nepokrytě agresivní politiku současného Ruska schovávanou pod rouškou “boje za zachování kultury a civilizace” s morálně upadajícím Západem, buď nedokáží prohlédnout kremelské lsti, nebo je vede nějaký partikulární zájem. Zájem, který je těm, kdo si váží svobody a demokracie, zcela cizí.