Je lepší stavět pomníky lidem nebo idejím?

Co si vlastně myslet o tom, když lidé na veřejnosti polévají červenou barvou sochy? U Stalina na Letné (kdyby tam ještě byl), by to asi bylo bez diskuse. Také u sochy Koněva je to podobné. Přeci jen – potlačil povstání v Maďarsku a vedl invazi do Československa – a když si člověk přečte, jak kariérně postupoval – klasický kovaný komouš bez skrupulí. Obecně špatná postava. Ale co třeba takový Winston Churchill? To už je přece jiná liga. Jeho zásluhy na porážce nacismu a na obraně svobody jsou nezpochybnitelné. Snažil se i nás ve střední Evropě bránit před nástupem komunismu (neúspěšně). Byl to aristokrat, absolvent Sandhurstu atd. Jenomže… Co třeba jeho působení za Burské války (jasně, uprchl ze zajetí jako hrdina, ale Britové tam také dělali pěkná zvěrstva…), za první světové války (30 tisíc mrtvých při jednom útoku), problémy v Bengálsku atd.? To na jeho činy vrhá znatelný stín. Nechci relativizovat a mazat zásluhy. Přece nikdo na světě není světec. Ale spíše souhlasím s prof. Lukešem, že bychom v budoucnu měli stavět pomníky idejím a ne lidem. Každý člověk – byť sebelepší – má nějaký škraloup. Právě kvůli němu pak lze kritizovat i to dobré, co udělal. Postavíme-li pomník ideji, která je sama o sobě dobrá (a nemyslíme-li to pokrytecky), má to podle mě mnohem větší smysl. Snažit se směřovat k ideálu je úctyhodné. Budování pomníků lidem naráží na základní problém: jsou to jen lidé a mají své chyby. Na druhou stranu… Určitě potřebujeme někoho, kdo by nás inspiroval a ke komu bychom mohli vzhlížet bez pochyb. Tuhle roli v podstatě z fleku může zastávat… No jo, Ježíš (to myslím vážně). Jenomže to už je zas jiný příběh.