Kdo vyhraje pozítří v USA neovlivníme. Kdo vyhraje příště u nás ano. Pokud však opravdu chcete.
Již pozítří ráno budeme vědět, kdo vyhrál letošní prezidentské volby v USA. Zcela jistě nejsem sám, kdo netrpělivě čeká na zveřejnění výsledků. Zbývá den a kousek, než si s hlavou v dlaních možná nešťastně řekneme: “Ono se to opravdu stalo. Oni opravdu zvolili Trumpa!” Nebo si řekneme, že ten současný marasmus bude s volbou Hillary Clinton pokračovat dál.
Mluvil jsem o tom se svými přáteli v USA. Paul mi řekl, že si musí vybrat z dvou epochálních zel. Nicolle se mi svěřila, že primárky si opravdu užívala a na svou volbu byla hrdá. Teď má však pocit, že stojí před volbou, po které si bude muset umýt ruce.
V Americe mají Trumpa. V Maďarsku Orbána. U nás máme Zemana
Před několika dny jsem v knihkupectví narazil na jednu mimořádně zajímavou knížku. Jmenuje se Fenomén Trump: poslední vzpoura bílých mužů (zpráva o proměně světa). Napsal ji Tomáš Klvaňa. Teď jsem na straně 131 (z 237) a musím říct, že čtu jedním dechem. Přiznám se: ke Spojeným státům americkým mám velmi blízký vztah. Rozhodně není nekritický a doma jsem a budu ve staré dobré Evropě. A stejně tak jako se Evropa má mnohé co učit od Ameriky, platí to beze zbytku i naopak. A to, že máme mnoho společného, je v knížce patrné hned od první stránky.
Co se to děje se současným světem? Co je to za lidi, kteří se stavějí do jeho čela?
Něco je špatně. Jak se to projevuje a kdo to zavinil?
Žijeme rychle. Žijeme online, propojeni s celým světem a přece každý ve své bublině. Nemáme čas věnovat pozornost druhým a už vůbec nemáme chuť rozvíjet v sobě empatii. Stav, ve kterém se k moci dostávají hulvátští populisté, nepřišel jen tak znenadání. Zadělávali jsme si na něj pěkně dlouho. Zaposlouchejte se. Slyšíte to vrzání? To červotoč nahryzává demokracii. Kdo chce, tak ho slyší už nějakou dobu. Trump, Zeman a další nejsou spouštěčem změn. Oni jsou jejich symptomem. Cítí, že je po nich poptávka. Na nás je tu poptávku snižovat. Otázka zní: Není už moc pozdě?
Kritikům zoufajícím si , že dne v politice vyhrávají lži a demagogie, pomalu dochází, že se mění celé prostředí. Navrch mají emoce, rituál a identifikace s totožností skupiny. Nezáleží na tom, kdo má jaký charakter, co dělal za komunismu, jestli se podílel na megakorupci uzavřením opoziční smlouvy, ale na tom, “aby první dáma uměla česky.”
– str. 130
Příznivci Clintonové a Trumpa. Nebe a dudy?
Dnes jsem náhodou narazil na dvě videa (obě jsou k dispozici níže). První zachycuje příznivce Donalda Trumpa. To druhé příznivce Hillary Clintonové, když poslouchali Baracka Obamu. Z ničeho nic se mezi nimi objevil jeden Trumpův fanoušek, asi americký voják – veterán. I zkušený řečník Obama měl co dělat, aby dav ukočíroval. Porovnejte a odpovězte si na otázku: Co chci, aby se stalo? Jak by se měl stav změnit, aby to bylo dobře? O tom, co by se stalo, kdyby se někdo podobný objevil na meetingu Trumpových příznivců, nechci ani spekulovat.
Dokud budeme považovat oponenty za “ty druhé”, nic se nezmění
Tomáš Klvaňa ve výše zmíněné knize napsal jednu zcela zásadní věc. Věřím, že takový přístup může být do jisté míry jedním ze základních léků pro léčení naší společnosti. Co kdybychom v diskusích zkusili tenhle přístup?
Možná má pravdu on, a ne já, možná jsem to já, kdo říká hlouposti. Možná jsem intelektuálně podřadný já, což opravdu nemohu vědět s určitostí. Co mohu s určitostí vědět, je, že můj oponent je dospělý člověk a jako takový si stejně jako já zasluhuje slušné zacházení.
– 96
Verbální útok? Nenastavujme druhou tvář. Naslouchejme a přemýšlejme. Tam, kde to má smysl
Je možné, že nemusíte každý měsíc počítat, zda si zajdete do kavárny pětkrát nebo desetkrát. Je možné, že nepočítáte ani návštěvy Café Imperial. Ale věřte mi, jsou lidé, kteří počítají i to, jestli si mohou koupit o jednu paštiku navíc nebo ne. Jsou lidé, kterým je úplně jedno, co Shakespeare napsal v Sonetu č. 66. Jsou lidé, kteří v životě neslyšeli, co je to diferenciální rovnice, natož aby ji uměli vyřešit. Jenže tihle lidé docela často řeší existenční problémy, o kterých se lidem s nadmediánovými příjmy ani nezdá. Pokud pro mě něco znamená pojem občanská společnost, je to především dialog a pochopení. Tomáš Halík a Petr Kolář v Hovorech o nás v Českých Budějovicích řekli:
[Halík] Je důležité pěstovat dialog a diskusi, protože na nich stojí demokracie. Zdůrazňuje význam úcty (výslovně zmiňuje Jana Patočku) k ostatním názorům. [Petr Kolář] pak dodává, že je nutné odpovědně opakovat pravdu, podávat o ní svědectví. Vysvětlovat a zase vysvětlovat. [Halík] téma odlehčuje, když se zmiňuje o svých ostrých kriticích, kteří mu posílají urážlivé maily. Takové lidi by prý opravdu za své nechtěl.
Není to jen na politicích. Je to i na nás. Sdílení karikatur na Facebooku ničemu nepomůže
Odpovědnost za stav společnosti nenesou jen politici. Má ji především také každý z nás. Kdyby každý z nás dokázal pozitivně působit na lidi ve svém okolí, jít odpovědným a slušným příkladem, garantuji, že by se obecná “blbá nálada” celkem rychle zlepšila. V Lumpenkavárně je na Facebooku už víc než 17.000 lidí. Má-li mít její existence smysl, očekávám během zítřka 17.000 dobrých skutků. Reálných dobrých skutků, které začnou zasypávat příkopy ve společnosti. Já sám jsem veselá kopa, ale ve vší úctě a s respektem říkám: Urážením a karikováním oponentů (byť jsou nám sebeprotivnější) jen nabíjíme kanóny střílející zlobu, zášť a nesváry. Jestli nepůjdeme sami příkladem, máme tu v roce 2018 opět českého Trumpa.
photo credit: Gage Skidmore Donald Trump via photopin (license)
