Co pro mě znamená výročí 100 let od vzniku Československa

Narodit se v nějaké zemi není ani vina ani zásluha. To zkrátka neovlivníme. Myslím si, že mám štěstí, že jsem se nenarodil např. v Zimbabwe, ale zároveň trochu smůlu, že ne třeba v Dánsku. Jsem vděčný, že jsem v životě mohl potkat skvělé lidi jak z ČR, Slovenska, Německa, Francie, Holandska, Belgie Bulharska, Anglie či Spojených států. Nespojuje je národnost či státní příslušnost. Spojuje je to, že jsou odpovědní, uctiví, vnímaví, ohleduplní, přátelští, pohostinní, vzdělaní, pracovití…

Říkám si: proč být hrdý na to, že jsem Čech? Padá na mě automaticky nějaká aureola skvělosti nebo stín slávy? Z čeho mám čerpat optimismus, co mě pojí s ostatními Čechy (Moravany, Slezany)? Ano, samozřejmě, jazyk a kulturní “dědictví” či jak to nazvat. Radost, že to krásné panorama Hradčan je “u nás”. Přemýšlím… co ještě?

Co Vás osobně pojí k lidem, které běžně vidíte v supermarketu, kteří Vás míjí na silnici kromě toho, že jsou ze stejného státu? Možná, že řada z nich má podobné hodnoty. Ale tyto hodnoty mají často i lidé za hranicemi. Já osobně nemohu říct, že bych si víc rozuměl s Čechem než s Rakušanem nebo Němcem.

Mohli bychom jít až na “dřeň”, na lokální úroveň. Žijeme v ČR, v nějakém kraji, ve městě, ve čtvrti, ulici, na vesnici, v sousedství. Jsem si jist, že i ve Vašem domě by se našlo pár hlupáků, tupců, se kterými nechcete mít nic společného. A teď pojďme zase na makroúroveň. Mám za to, že jde o jakousi extrapolaci kmene. Kmene, ve kterém se navzájem neznáme, ale kdokoli je vzhledem ke kmeni “vně”, je nám vzdálenější než “soukmenovci”.

Nejsem globální (světo)občan a mám to rád tam, kde bydlím. Doma je skutečně doma. Ale stát vnímám pouze jako určitou institucionální entitu, která vznikla jako následek něčeho (v našem případě rozpadu Rakouska-Uherska atd.). Taková entita nějak funguje, v našem případě tedy spíše nefunguje.

Jsem šťastný, že už téměř 70 let žijeme bez války. Že jsme bohatší než kdy dřív. Že můžeme cestovat. Že máme v okamžiku na dosah veškeré vědění světa a je jen na nás, zda ho využijeme nebo nikoli.

Ale při sebelepší vůli nemohu říct, že mám k někomu blíž jen proto, že je ze stejného státu jako já. Možná je to tím, že – dle nějaké mé pocitové statistiky – vnímám celou naši situaci jako dost frustrující.

Můžeme se spolehnout na policii, politiky a obecně státní instituce? Můžeme se spolehnout jeden na druhého? Nechte třeba nezamčené kolo na ulici a uvidíme, jestli je to jiné než ve vzpomínaném Dánsku nebo na Islandu. Tam se často nezamykají domy. Pak chápu, že k sobě mají lidé mnohem blíž.

Tohle zamyšlení jsem napsal, protože v posledních dnech všude vidíme mohutné oslavy a připomínky státu podané poněkud nekriticky. Odhlédnuto od toho, že náš stát Vám vezme 60-70 % toho, co vyděláte a nenaloží s tím zrovna dvakrát moudře (ale takhle to zamyšlení ukončit nechci).

Byl bych šťastný, kdybych mohl říci, že jsem hrdý, že jsem Čech. Při nejlepší vůli, i při vědomí krásných věcí, které Češi v minulosti dokázali, na to hrdý nejsem. Zkoušel jsem k tomu najít cestu, ale vždycky se to zkazilo, když jsem se vracel ze zahraničí a na Ruzyni si uvědomil, že se nevracím do Země Krále Miroslava, ale do Půlnočního království. Bylo to poznat už z letmého pohledu kolem sebe v MHD.

Ano, může být ještě mnohem, mnohem hůř. Ale také mnohem lépe. Přeji si, aby bylo. Budu se o to snažit. Tímhle komentářem jsem nechtěl nikoho urazit ani rozzlobit, tak to prosím neberte ani jako ofenzívu ani jako pokus zkazit státní svátek.