Rubriky
Společnost

Je lepší stavět pomníky lidem nebo idejím?

Co si vlastně myslet o tom, když lidé na veřejnosti polévají červenou barvou sochy? U Stalina na Letné (kdyby tam ještě byl), by to asi bylo bez diskuse. Také u sochy Koněva je to podobné. Přeci jen – potlačil povstání v Maďarsku a vedl invazi do Československa – a když si člověk přečte, jak kariérně postupoval – klasický kovaný komouš bez skrupulí. Obecně špatná postava. Ale co třeba takový Winston Churchill? To už je přece jiná liga. Jeho zásluhy na porážce nacismu a na obraně svobody jsou nezpochybnitelné. Snažil se i nás ve střední Evropě bránit před nástupem komunismu (neúspěšně). Byl to aristokrat, absolvent Sandhurstu atd. Jenomže… Co třeba jeho působení za Burské války (jasně, uprchl ze zajetí jako hrdina, ale Britové tam také dělali pěkná zvěrstva…), za první světové války (30 tisíc mrtvých při jednom útoku), problémy v Bengálsku atd.? To na jeho činy vrhá znatelný stín. Nechci relativizovat a mazat zásluhy. Přece nikdo na světě není světec. Ale spíše souhlasím s prof. Lukešem, že bychom v budoucnu měli stavět pomníky idejím a ne lidem. Každý člověk – byť sebelepší – má nějaký škraloup. Právě kvůli němu pak lze kritizovat i to dobré, co udělal. Postavíme-li pomník ideji, která je sama o sobě dobrá (a nemyslíme-li to pokrytecky), má to podle mě mnohem větší smysl. Snažit se směřovat k ideálu je úctyhodné. Budování pomníků lidem naráží na základní problém: jsou to jen lidé a mají své chyby. Na druhou stranu… Určitě potřebujeme někoho, kdo by nás inspiroval a ke komu bychom mohli vzhlížet bez pochyb. Tuhle roli v podstatě z fleku může zastávat… No jo, Ježíš (to myslím vážně). Jenomže to už je zas jiný příběh.

Rubriky
Společnost

Je sáhnutí na zadek sexuálním obtěžováním?

Jen krátké zamyšlení k aktuálnímu tématu “Je nevyžádané sáhnutí na zadek zezadu sexuálním obtěžováním?” Když se to děje někomu jinému, máme tendenci se na to dívat jinak, než když se to děje někomu blízkému. Ale není v tom rozdíl. Když si položím otázku: “Vadilo by mi, kdyby nějaký chlap sáhnul na zadek mojí ženě?”, odpovídám bez váhání: Samozřejmě, že ano.” A asi bych se musel hodně krotit, abych mu jednu na místě neubalil. Přitom si o sobě myslím, že jsem vcelku pacifista. Fyzický kontakt vždy znamená vstup do tzv. intimní zóny (vzdálenost mezi lidmi menší než 0,5 m). Tam nikdo cizí nemá co dělat, pokud nejde o “vzájemně odsouhlasenou” aktivitu (podání ruky či klidně i navázání hlubšího kontaktu – mají-li oba zájem). Ale sahání na zadek zezadu je přes čáru. Říká-li někdo, že ne, navrhuji, aby použil ten test, co jsem zmínil v úvodu. Ženu může nahradit třeba přítelkyní. Tím osobním kontextem to totiž získává zcela nové kontury.

Rubriky
Společnost

Zrcadlo policejní brutality

Poslední dobou se snažím nesledovat špatné zprávy. Proto jsem se záměrně vyhýbal zhlédnutí videa, jak policista Chauvin klečel na Floydu Georgovi. V podcastu NY Times Daily jsem si ale chtěl poslechnout, co k tomu případu říkají novináři, protože dění v USA mě zajímá. Nečekal jsem (možná bláhově), že tam pustí zvukový záznam části videa. Tam pan George prosil, aby ho nechali se nadechnout. Jak to dopadlo, všichni víme. Z toho krátkého záznamu pro mě byla ale nejšílenější část, kdy pan George, chlap jako hora, volá svoji maminku (přitom už je dva roky mrtvá). Prosil ji, aby mu pomohla. V zoufalství a při vědomí, že umře. Volal svoji mrtvou maminku. Jako zrcadlo policejní brutality snad nemůže být nic výmluvnějšího.

Rubriky
Společnost

Když více komunikace o viru neznamená lepší komunikaci

To, že nemohu pustit rádio, TV nebo online zprávy, aniž by se vše točilo kolem té nemoci (ani už ji nechci jmenovat), je šílené. Nemyslel jsem si, že se to někdy stane, ale záměrně se vyhýbám zpravodajství. Bohužel se k totální monotematičnosti přidala i taková média, jako je ČRo Plus, nebo Česká televize, které jsem dosud vnímal jako velmi profesionální služby.

Z původního strachu z nemoci a respektu k přijímaným opatřením se u mě stal v podstatě vztek. Nařízení samozřejmě dodržuji – rouškou počínaje a odstupy, když někam musím, konče. Ale to, že se úplně všechno točí kolem nákazy, je mi opravdu nepříjemné. Copak nejsou i jiné věci? To opravdu neexistuje možnost, že by se o tom viru informovalo méně často než každých 5 minut?

Chápu, že téma Covid 19 je výbušné, zajímavé, ale totální celodenní mediální masáž asi není to, co bychom potřebovali vidět a slyšet. Hází se termíny, jak dlouho budou zavřené hranice (z týdnů a měsíců jsme nyní na letech). Zvažuje se letní “most” do Chorvatska (???!!!), povolení na dovolené na Slovensku, bla bla bla. Ale Německo a Rakousko – protože Germáni asi nejsou “naši” – to je jiná liga. Tam se, kamaráde, asi jen tak nepodíváš. S tím nepočítej.

Děsí mě, jak snadno se smiřujeme s tím, že jsme přišli o základní svobody, po kterých jsme (nebo spíš naši rodiče a jejich rodiče) tak dlouho toužili – a neštěkne po tom ani pes.

Jasně si pamatuji, jak z vlády v lednu a únoru zaznívalo, že není žádný důvod omezit lety z Číny, protože nebezpečí nehrozí. No samozřejmě, jak by to soudruhům vysvětlovali?

Děsí mě, jak přežíváme ze dne na den bez jasného plánu a informací když bude situace taková -> tak uděláme toto. Nebo se ke mně ten vládní plán alespoň nedostal.

V tématu epidemiologie se samozřejmě nevyznám, ale kladu si otázku, kterou položili už i jiní – např. Zdeněk Tůma (a ve své knize také N. N. Taleb): vidíme, čemu díky přijatým opatřením bráníme (nekontrolovatelné epidemii, přehlcení zdravotních kapacit). Ale je třeba dávat pozor i na to, aby se nenapáchalo ještě víc škod tím, že dlouhodobě pojedeme v módu “ze dne na den, nevím, co bude a nikdo mi to neřekne).

Bylo by zajímavé vidět, kolik lidí zemře kvůli tomu, že se nyní neřeší (jejich) problémy, které by za jiných okolností byly považovány za více či méně akutní (mluvil o tom, myslím, M. Čermák na Seznamu).

Jak jsem psal, nejsem odborník ani na zdraví ani na národní hospodářství. Nemusím však být génius, abych měl pocit, že z něčeho, co je sice důležité a je třeba mít se před tím reálně na pozoru, se stala příšera, monstrum. Příšera, jejíž důsledky budou v dlouhodobém horizontu možná ještě horší, než samotný Covid 19. Zlo, které napáchá, totiž neskončí u počtu přímých obětí.

Ta příšera bude žít dál v tom, že se opět vrátíme do ulity zvané “pěkně ve smrádečku, ale našem”, s krmivem v podstatě od jedné firmy, s vládou v podstatě od jedné firmy a na pozemku v podstatě jedné firmy. Z občanů se staneme zaměstnanci, a to velmi loajálními. Na toho, kdo nás zaměstnává a řídí, se přece (veřejně) nenadává.

Rubriky
Společnost

Jsem rád, že dnes mohu jít volit

Dnes jdu volit a jsem rád, že můžu. EU není žádný nepřítel. Jsme to my sami. Bude taková, jakou ji uděláme. A jen společně s dalšími členy unie můžeme obstát ve světe globálních velmocí. ČR jako solitér nemá šanci ve světě obstát. Často se argumentuje tím, že odlišnosti mezi státy jsou tak velké, že užší integrace není možná. To není pravda. Je mi tisíckrát bližší slušný Ir, Polák, Bulhar, Němec, Francouz nebo Chorvat než Čech z naší ulice, který se chová jako idiot. Nejde o to odkud kdo je. Jde o to nebýt sebestředný blbec. A že jsou v EU špatní politici? Lekce z posledních dní: Například v Rakousku k pádu vlády stačí jedno video. U nás nestačí ani premiér, kterého roky vyšetřuje policie. Prosím, pojďte také volit a ukažte, že nás zajímá naše budoucnost. Stojí to za to.

Rubriky
Společnost

Jaký je rozdíl, když zabije 5 lidí terorista nebo řidič – idiot? V prvním případě konec světa, ve druhém nic

Pod svícnem bývá tma. To platí tak doslova, že některé očividné věci přecházíme bez mrknutí oka. Pokud politikům skutečně leží na srdci naše bezpečí, proč je tolerována taková agresivita na silnicích? Důvod je prostý. Zahraniční teroristé nejsou voliči. Agresivní řidiči ano.


Nový policejní prezident chce víc bezpečí na silnicích

Dnes jsem si pustil rádio. Prý máme nového policejního ředitele, pana Jana Švejdara. Nic o něm nevím, ale zaujalo mě, co říkal: Důraz prý bude klást na situaci na našich silnicích. Je možné, že je to jen úvodní proklamace. Je ale také možné, že se pan Švejdar skutečně pokusí něco změnit. Bylo by to skvělé.

Politici mají plná ústa toho, jak jim záleží na našem blahu. Jenomže jen za minulý pátek zemřelo na našich silnicích 5 lidí. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby v jeden den u nás terorista zabil 5 lidí. Zřejmě konec světa. Když kvůli dopravním nehodám umírají ročně stovky lidí, jsou to jen čísla.

Jenomže kdyby se opravdu někdo z politiků rozhodl se situací na silnici něco reálného dělat, zákonitě se to dotkne alespoň třetiny řidičů. A řidiči jsou přece voliči. Zde se v plné síle ukazuje pokrytectví politiků i úřadů.

Začněme tím, že policie bude opravdu fungovat

Má-li se na silnici něco změnit, je třeba začít u policie. Nesmí se stávat, že lidé uvidí policisty porušovat dopravní předpisy. Nesmí se stávat, že hlídky budou zavírat oči před porušováním dopravních předpisů jen proto, že se jim do jejich řešení nechce.

Se zvýšením bezpečnosti na silnicích souvisí, že vynucováním pravidel silničního provozu by ruka zákona padla na poměrně vysoké procento lidí. Proč? Protože poměrně vysoké procento lidí řídí jako idioti. Po absolvování autoškoly jsem dostal výukovou videokazetu Auto je zbraň. Řešíme-li regulaci zbraní ve společnosti, migraci, terorismus a kouření v restauracích, už bychom se konečně měli odhodlat také k opravdovému postihování potenciálních zabijáků na silnicích. Snad dnešní slova nového policejního ředitele nebyla jen planými řečmi.

Rubriky
Společnost

Se státem je to jako s rodiči. Jenomže co když je rodič alkoholik a mlátí děti?

Napadlo mě ještě jedno, kratší přirovnání. Se státem je to vlastně jako s rodiči. Nevybíráte si je. Když jsou milující, můžete se na ně spolehnout, jsou vám vzorem, pomáhají vám a podporují vás – ale zároveň usilují o vaši samostatnost – milujete je a jste na ně pyšní.

Někdy se však stane, že rodiče své děti surově tlučou, nebo dokonce zneužívají. Známe výstižné přirovnání “krkavčí matka”. Třeba takoví komunisté ty nejlepší z “dětí národa” zavírali, mučili a dokonce popravovali.

Dnes to není zdaleka takové. Ale obávám se, že náš dnešní stát má spíš blíž k nezodpovědnému pijanovi, který projídá budoucnost, než ke vzornému rodiči. Nás, své občany, považuje za dojné krávy a svou vlastní nezodpovědnost klade na naše bedra. A to se pak, chtě nechtě, projevuje i na nás. A kde pak máme brát optimismus?

Rubriky
Společnost

Co pro mě znamená výročí 100 let od vzniku Československa

Narodit se v nějaké zemi není ani vina ani zásluha. To zkrátka neovlivníme. Myslím si, že mám štěstí, že jsem se nenarodil např. v Zimbabwe, ale zároveň trochu smůlu, že ne třeba v Dánsku. Jsem vděčný, že jsem v životě mohl potkat skvělé lidi jak z ČR, Slovenska, Německa, Francie, Holandska, Belgie Bulharska, Anglie či Spojených států. Nespojuje je národnost či státní příslušnost. Spojuje je to, že jsou odpovědní, uctiví, vnímaví, ohleduplní, přátelští, pohostinní, vzdělaní, pracovití…

Říkám si: proč být hrdý na to, že jsem Čech? Padá na mě automaticky nějaká aureola skvělosti nebo stín slávy? Z čeho mám čerpat optimismus, co mě pojí s ostatními Čechy (Moravany, Slezany)? Ano, samozřejmě, jazyk a kulturní “dědictví” či jak to nazvat. Radost, že to krásné panorama Hradčan je “u nás”. Přemýšlím… co ještě?

Co Vás osobně pojí k lidem, které běžně vidíte v supermarketu, kteří Vás míjí na silnici kromě toho, že jsou ze stejného státu? Možná, že řada z nich má podobné hodnoty. Ale tyto hodnoty mají často i lidé za hranicemi. Já osobně nemohu říct, že bych si víc rozuměl s Čechem než s Rakušanem nebo Němcem.

Mohli bychom jít až na “dřeň”, na lokální úroveň. Žijeme v ČR, v nějakém kraji, ve městě, ve čtvrti, ulici, na vesnici, v sousedství. Jsem si jist, že i ve Vašem domě by se našlo pár hlupáků, tupců, se kterými nechcete mít nic společného. A teď pojďme zase na makroúroveň. Mám za to, že jde o jakousi extrapolaci kmene. Kmene, ve kterém se navzájem neznáme, ale kdokoli je vzhledem ke kmeni “vně”, je nám vzdálenější než “soukmenovci”.

Nejsem globální (světo)občan a mám to rád tam, kde bydlím. Doma je skutečně doma. Ale stát vnímám pouze jako určitou institucionální entitu, která vznikla jako následek něčeho (v našem případě rozpadu Rakouska-Uherska atd.). Taková entita nějak funguje, v našem případě tedy spíše nefunguje.

Jsem šťastný, že už téměř 70 let žijeme bez války. Že jsme bohatší než kdy dřív. Že můžeme cestovat. Že máme v okamžiku na dosah veškeré vědění světa a je jen na nás, zda ho využijeme nebo nikoli.

Ale při sebelepší vůli nemohu říct, že mám k někomu blíž jen proto, že je ze stejného státu jako já. Možná je to tím, že – dle nějaké mé pocitové statistiky – vnímám celou naši situaci jako dost frustrující.

Můžeme se spolehnout na policii, politiky a obecně státní instituce? Můžeme se spolehnout jeden na druhého? Nechte třeba nezamčené kolo na ulici a uvidíme, jestli je to jiné než ve vzpomínaném Dánsku nebo na Islandu. Tam se často nezamykají domy. Pak chápu, že k sobě mají lidé mnohem blíž.

Tohle zamyšlení jsem napsal, protože v posledních dnech všude vidíme mohutné oslavy a připomínky státu podané poněkud nekriticky. Odhlédnuto od toho, že náš stát Vám vezme 60-70 % toho, co vyděláte a nenaloží s tím zrovna dvakrát moudře (ale takhle to zamyšlení ukončit nechci).

Byl bych šťastný, kdybych mohl říci, že jsem hrdý, že jsem Čech. Při nejlepší vůli, i při vědomí krásných věcí, které Češi v minulosti dokázali, na to hrdý nejsem. Zkoušel jsem k tomu najít cestu, ale vždycky se to zkazilo, když jsem se vracel ze zahraničí a na Ruzyni si uvědomil, že se nevracím do Země Krále Miroslava, ale do Půlnočního království. Bylo to poznat už z letmého pohledu kolem sebe v MHD.

Ano, může být ještě mnohem, mnohem hůř. Ale také mnohem lépe. Přeji si, aby bylo. Budu se o to snažit. Tímhle komentářem jsem nechtěl nikoho urazit ani rozzlobit, tak to prosím neberte ani jako ofenzívu ani jako pokus zkazit státní svátek.

 

Rubriky
Společnost

Jste hloupí, bojíte se a závidíte? V pořádku, jste naši

Čím dál tím více začínám chápat důvody nástupu komunistické totality v Československu.

1) Hodně zklamaných, často nevzdělaných lidí ochotných naslouchat vůdci
2) Rozhádaní demokraté, kteří se nejsou schopni dohodnout

Ad 1: Nyní splněno
Ad 2: Nyní splněno

Otázka, která souvisí s pohledem do zrcadla: Jak se mohu dohodnout s ČSSD, když někdo by mohl říci, že je to kryptokomunistická strana a částečně proruská strana? Jak se mohu dohodnout s KDU-ČSL, kteří 4 roky posvěcovali aktivity ANO? Jak se mohu dohodnout s ODS, která by nejraději vystoupila z EU a také má proruské křídlo? Jak se mohu dohodnout se STAN, když je podporuje pan Dědek? A co Mirek Kalousek, který je jednooký král?

Nejsou to pěkné vyhlídky. Co zbývá? Zatnout zuby? Kontaktovat přátele v zahraničí, že se to tu hroutí? Opravdu se bojím, že známá teze “Demokracie je těžká pro demokraty a lehká pro nedemokraty” s naší zemí ještě zamává.

Rubriky
Politika Společnost

Půda pro dalšího diktátora je připravena. Vrací se normalizační atmosféra, říká Klvaňa

V Apelu DVTV Tomáš Klvaňa varuje před tím, že atmosféra začíná mít rysy normalizace. Říká, že demokratická revoluce mas proti elitám je v plném proudu. Do jisté míry s ním souhlasím. Myslím si však, že skutečných elit máme jako šafránu. Co s tím? Zřejmě je to běh na dlouhou trať. A není jisté, zda budeme mít tolik času.

[dropcap]D[/dropcap]ůležitá otázka: Kde a jak začít s nápravou. Vzdělání? Běh na pěkně dlouhou trať, když nemáme ani pořádné učitele. A když máme, nevážíme si jich. Rodina? Ta se rozpadá a nazývá se tak i to, co s ní vůbec nesouvisí. Náboženství? Pěkná řádka lidí si na něj ráda “plivne”. Hodnoty? Pro řadu lidí spíš to, jaká je hodnota másla. Nyní je to zřejmě na lidech, kterým záleží na demokracii, svobodě a úctě k právu. Potřebujeme elity, o které jsme přišli. Tyto volby zcela určitě nedopadnou dobře. Ale nesmíme dopustit, aby dopadly hodně špatně. Jak to bylo v té pohádce: Jít mezi lidi. Diskutovat. Bavit se o problémech. Naslouchat. Přesvědčovat. A doufat, že ještě máme trochu času.

Podrobně jsem se snažil toto téma rozvést již před nějakou dobou v článku Co můžete udělat vy sami v boji s propagandou

Odkaz na celé video Apelu DVTV Tomáše Klvani